P E S A K

Když jsem žil v Buenos Aires, pracoval jsem se dvěma

Iráčany, kteří mi pomohli sehnat DVD s propagandistickými

fi lmy natáčenými iráckými guerillami. Později jsem zjistil,

že tyto disky jsou volně na prodej na internetu, dva dolary za

kus. Jedná se o tradiční postup užívaný už Palestinci, kteří

nabízejí k prodeji VHS, na nichž jsou natočena poslední slova

jejich „mučedníků“. Také jsem stáhl více než 40 hodin videa

z internetu. Existují speciální stránky, na kterých najdete

záběry tajně natáčené americkými vojáky (nejznámější jsou

liveleak.com). Jsou tam umístěny vždy jen pár hodin, protože

když videa objeví americké ministerstvo obrany nebo jiný

americký vládní úřad, okamžitě si vyžádají smazání těchto

dat. Jde o stránky fungující na principu YouTube, s tím

rozdílem, že na ně můžete umisťovat videa bez jakýchkoli

omezení. Díky mým arabsky mluvícím přátelům jsem měl

také možnost projít stovky stránek v arabštině a objevit

spoustu dalšího materiálu. Některé záběry se ale do fi nální

verze fi lmu nedostaly kvůli jejich přílišné krvavosti. Našel

jsem například video zachycující jednoho z amerických

vojáků, jak se pokouší zneškodnit bombu. Dvacet minut

pozorujete napínavou akci a na konci videa bomba vybuchne

přímo do vojákova obličeje. A konečně, můj přítel pracující

pro latinskoamerickou CNN mi „ilegálně“ poskytl jisté

archivní materiály. Jména mých dvou přátel nejsou uvedena

v titulcích, protože jejich rodiny stále ještě žijí v Iráku. Příteli

z CNN by samozřejmě hrozil vyhazov, kdybych ho zmínil.

Shromažďování videí trvalo přibližně pět měsíců a tři měsíce

zabralo vybírání vhodných scén a jejich sestřih.

Na můj dokumentární fi lm můžete takto nahlížet, ale mým

záměrem bylo spíše ukázat soukromou zkušenost války.

Věřím, že je možné rekonstruovat poměrně věrné panorama

irácké války, den po dni, prostřednictvím těchto krátkých

videopříběhů natáčených lidmi, kteří jsou již mrtví. Američtí

a britští vojáci natáčejí válku, aby ukázali, jak otřesné věci se

tam dějí. V podstatě se tak dožadují pomoci. Uvízli na cizím

místě, kde jsou denně zabíjeni jako mouchy. Spousta z nich

se z toho zblázní. Válka je peklo a oni se snaží zachytit jeho

srdce. Samozřejmě, že můj dokument je o válce, ale ukazuje

především její intimní stránku. Při svém hodnocení neodlišuji

americké vojáky a ozbrojené milice. Myslím, že zástupci obou

stran mají strach zemřít v každodenních nesmyslných bojích,

z nichž se stává pouhá práce, asi jako když jdete do úřadu.

Ano, tato válka je už stoprocentně internetovým konfl iktem.

Televize zprostředkovávala pouze americkou invazi v roce

2003, boje mezi americkými jednotkami a Saddámovými

vojáky. Ale v okamžiku, kdy ustaly přímé válečné střety,

obrazy války zmizely z televizních obrazovek a přesunuly se

na internet. V jejich případě už se jedná o záběry zobrazující

násilí natolik explicitně, že nemohou být promítány ve

zprávách v hlavním čase. Takže nezbývá nic jiného, než je

hledat na internetu, provádět vlastní výzkum. Samozřejmě,

že k těmto záběrům musíte přistupovat s vědomím, že byly

s nějakým záměrem sestřihány a fi ltrovány. Jenže to dělá

televize taky, mnohdy ještě víc. Milice i koaliční vojáci mohou

šířit svá obrazová sdělení na internetu bez povolení v podstatě

kdykoli prostřednictvím laptopů. Je to jednoduché, rychlé

a efektivní. Dokonce i pokud je video ze stránky smazáno,

vždy je stačí zhlédnout a stáhnout tisíce lidí. Takže pokud

jednou něco nahrajete na internet, zůstává to tam určitým

způsobem navždy. Snažím se domyslet, kolik let nás budou

obrazy z války v Iráku pronásledovat. Představte si, že tyto

záběry sledujete v roce 2020, 2030, 2040…

Texty a citáty jsou pro mě způsobem, jak vyjádřit vlastní

úvahy o jistých problémech. Než jsem začal dělat svůj fi lm,

Krátké záznamy šílenství

Nedělní chvilka poezie

Chci vidět ruce nahoře! Celá Jihlava bude mít ruce nahoře!

Yeaaah Yeaaah!

Ve jménu dokumentu jsme se tu sešli a ty řekni jestli Jihlava

má hiphopovou duši natáhnu kuši co do tvých uší vpálí beaty

bity a kmity a to ne žádné šity

MC Wiseman vidí jak náš život instituce řídí a chudáci lidi

jsou jako sledi mačkaní do kádí komu to vadí vždyť i ti mladí

na úřadech sedí na nic nehledí jen faktury hradí a na ostatní

prdí Tak jsou to zmrdi? Yeaaah Yeaaah

A Seidlů Ulrich nenosí kulich když zvířata loví kamerou svojí

co nezná milosti pro malichernosti povrchnosti ukrutnosti

když někdo rád kozy tak někdo vozy pořádný káry láry fáry

nejsou to čáry jen v duši páry co už nepálí tady si sedni do

kamery vzhlédni Prásk! potom padni

Člověk je stejně to největší zvíře co v dobré víře armády zbrojí

vraždícími stroji i fi lmy o tom točí pro mladých oči aby ve své

kostrči objevili lásku pro tu chásku co ve vilách sedí na perleti

a po pleti třou si trus pro lepší skus no prostě hnus Yeaaah

Yeaaah

Závody v dokumentu jsou už v půli a záleží na vůli pánů

soudců ne z lidu ale z úřadu do funkcí povolaných no nevím

který fi lm zvolím pro diváckou cenu z programu menu

inspiraci hledám mezi moři kde hranice boří a radost českou

tu naši hezkou do sebe lámu jak skotskou dobrá je jak dílo co

dvanáct let tunilo pod drny co srny? trochu vrní ve znamení

trychtýře vikýře vikáře toho brankáře co se s ničím nepáře

nářez

MC Humr

Lia, jedna z postav románu Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo, říká: „Lidstvo nesnáší pomyšlení, že svět vznikl

náhodou, omylem, jen díky tomu, že čtyři nerozumné atomy

se na začátku svého díla také dopouští manipulace, když

přirovnává údajná fakta ve svém díle k losu v loterii. Chceteli

vyhrát, potřebujete los. Čím více jich máte, tím je výhra

pravděpodobnější. Stejně je tomu prý i s konspirační teorií.

Čím více faktů, tím je teorie blíž skutečnosti. Jenže na rozdíl

od nezpochybnitelné existence koupeného losu si „fakta“

v dokumentu pochybnost zaslouží.

Film Začátek změny: Druhá verze jde ještě dál, přímo

obviňuje některé vládní představitele z účasti na masových

tedy důvod k nové válce, která by znamenala zakázky pro jisté

fi rmy… Někdo ve vládě tedy zosnoval rozsáhlé spiknutí za

použití nejmodernější techniky, které mělo způsobit, že celá

akce bude ukazovat na islamistické teroristy.

Autoři dokumentů by pro svá tvrzení měli mít opravdu

pevné důkazy. Podívejme se tedy na několik „faktů“ stojících

za jejich otázkami. Ve fi lmu Začátek změny: Druhá verze

říká jeden z odborníků, že Dvojčata se nemohla tak rychle

zhroutit, aniž by je k zemi poslala řízená demolice. Tento

expert se ovšem zabývá vodou, nikoli ocelí, stejně jako fi rma,

pro niž pracuje. Očitý svědek říká, že u letadla, které narazilo

do jedné z věží, neviděl okna, takže se mu nezdá, že by to byl

skutečně dopravní letoun. Dokument však zamlčuje, že muž

stál ve chvíli nárazu asi dva kilometry od napadené budovy.

Mohli bychom pokračovat.

Nikdo neviděl všechny fotografi e, listiny a záběry z onoho

tragického dne. Nikdo nevyslechl všechny svědky, experty,

novináře a další, kdo mají k události co říci. Není to možné,

ale ani nutné. Zásada vědecké falzifi kace říká, že daná

hypotéza platí, nenajde-li se alespoň jeden empirický příklad,

který ji vyvrací. Tvrdím-li, že všechny labutě na světě jsou

bílé, platí moje hypotéza přesně do doby, kdy někdo najde

exemplář jiný, třeba černý. Neříkám, že ofi ciální verze 11. září

2001 musí být nutně pravdivá. Obávám se však, že černá labuť

tentokrát nepřiletěla.

Robert Müller

Autor je pedagog a překladatel.

Černá labuť

neměl jsem rád mezititulky a texty umisťované přes obraz.

Ale když jsem začal skládat dohromady mozaiku záběrů

tohoto projektu, zjistil jsem, že někdy prostě potřebujete

něco vyjádřit slovy, že pouhé obrazy nestačí. První verze fi lmu

neobsahovala žádné texty ani citáty. Šlo o čiré vyjádření,

byl jsem přesvědčen, že obraz musí zůstat čistý. Pak jsem

ale promítl pracovní verzi několika přátelům a nikdo

z nich nepochopil, co se svým fi lmem pokouším sdělit,

nebo porozuměli jen některým sekvencím. Samozřejmě pro

mě jejich reakce byla zpočátku nepochopitelná, protože

jsem zhlédl stovky videí, a měl jsem proto lepší vhled do

problematiky. Proto jsem se nakonec rozhodl propojit video

s textem. Citáty jsem vybíral sám se záměrem vyjádřit

dialektiku textových sdělení a obrazů.

Zajímají mě projevy šílenství obecně. A těch najdete ve válce

nespočet. Válka je dnes už globálním problémem. Uvědomil

jsem si tento fakt po dvou bombových útocích v Buenos

Aires. Jeden se udál roku 1992, druhý 1994. Pravděpodobnou

příčinou těchto zákeřných činů byla spolupráce argentinské

vlády s USA v první válce v Zálivu roku 1991. Další bomby

vybuchly poté, co Argentina přerušila spolupráci na

nukleárním výzkumu a poskytování důležitých jaderných

materiálů státům v Perském zálivu. Válka v každé zemi by

měla být pokládána za globální problém. Pokud by OSN

plnila své poslání správně, stala by se válka v kterékoli zemi

otázkou humanity obecně.

Rozhovor vedl Petr Pláteník

Mauro Andrizzi (1980) patří k mladé generaci argentinských

filmařů. Filmové zkušenosti získával především

na asistentských a scenáristických pozicích.

V Jihlavě uváděný dokument Krátké filmy z Iráku

zaujal pořadatele několika světových festivalů, a to

nejen těch dokumentárních. Momentálně jej prezentuje

na filmovém festivalu v Teheránu. Ten se díky jeho

zeměpisné a geopolitické blízkosti k tematizovanému

Iráku tvůrce rozhodl navštívit osobně. Divákům MFDF

Jihlava posílá z dalekého Orientu pozdravy.

Opičí král říká: Miluj svou zbraň i obrněný transportér OT 62!

II. DOK.REVUE:3

Armádní televizní měsíčník

Osvobození Ostravy

Na přímluvu svých spolužáků Jiřího Menzela a Honzy

Schmidta jsem byl vyměněn za magnetofonové pásky od

bojového útvaru do Armádního fi lmu, kde jsem natočil

televizní měsíčník o osvobození Ostravy. Jeho součástí byla

žena, která bojovala ve Svobodově armádě u Dukly; její

muž tam padl a její syn umíral celou noc tamtéž, na ledě,

a nikdo k němu nemohl, dokud nezemřel. Druhý syn odjel

po skončení války do Hagany a bojoval za vytvoření státu

Izrael. Další spolubojovník od Dukly si ji vzal za ženu a ona

žila tím, že si schovávala stanioly od čokolád a bonbonů

a lepila z nich velkou kouli, o které říkala, že to je to jediné,

co jí zbylo, a to byla vdaná. Natočil jsem ještě vraní hnízda

v Ostravě, policejní budky, které visely nad křižovatkami

jako vraní hnízda, píseň Škoda lásky v nočním baru s

cirkusáky, kteří vyprávěli, jak ty cirkusy jély, jély, až dojély

a přišel Hitler se svými spolubojovníky. Poslední část byla

i o partyzánech, kteří se snažili dostat milé Němce zpátky

do Německa. Měsíčník zakázali a v televizi se nevysílal, já

jsem měl problém, a tak jsem natočil další, abych nemusel

k bojovému útvaru, ve kterém se střílelo od začátku do konce,

na moři i na horách, všechna vojska Varšavské smlouvy

s komentářem tak blbým, že když jsme ho se sestrou psali,

smáli jsme se, až jsme plakali. Po projekci za mnou přišel

podplukovník a šéf Armádního fi lmu, plácl mě do zad a řekl:

„Vidíš, soudruh Vachek, že to jde, když se chce.“ Od té doby

vím, že každá spolupráce, i podvratná, může být spoluprácí,

když spolupracujete s blbcem.

Karel Vachek

Na jedné straně „nemanipulovaná“, z různých motivací

vycházející dokumentace reality, na straně druhé její tvůrčí,

druhotné formování v kompaktní audiovizuální díla. Jaký

význam mají reprodukované obrazy a zvuky v prvotním

kontextu svého vzniku a kam se jejich význam posouvá tehdy,

když jsou sjednoceny autorským subjektem v uměleckou,

prezentovatelnou výpověď? Dvě odlišné polohy, dvě „fáze“

dokumentu, tvoří společný jmenovatel tří zcela formálně

i obsahově rozdílných fi lmů, propojených v dnešním tématu.

V jedné metodě – kompilaci materiálů, se potkávají tři jiné

perspektivy, tři odlišné výchozí body pohledu.

V konceptuálním Optickém vakuu pohled vykonávají

„anonymní“ oči webových kamer: jde o nesubjektivní vhled

Otevřít po mé smrti. Pramenem, z něhož čerpá, je obrazový

i zvukový found footage: padesát hodin audiodopisů a více než

Markéta Kaňková

Dariusz Kowalski | Optical vacuum | Mezi moři

Morgan Dews | Otevřít po mé smrti | Opus bonum

Mauro Andrizzi | Krátké filmy z Iráku | Opus bonum

Dokument: „pur“, nebo „meta“? FOTOKOMORA

aneb Fotografie před filmem

Hledači ideální zahrady

Radek Tůma ve svém fi lmu Plani di giardini ideali hledá hned

několik věcí najednou. Spolu se svými přáteli se pokouší nalézt

Martina Muziková

Radek Tůma | Plani di giardnini ideali | Česká radost

IV.

Malá recenze o Nosu

Nikolaj Vasiljevič Gogol napsal v 19. století povídku o muži,

jenž se jednoho dne probudí a zjistí, že jedna část jeho těla jaksi

opustila své místo a začala žít vlastním životem. Tato nelogická

situace následně poslouží Gogolovi k rozehrání tragikomických

scén, které ve větší míře využívá prvky absurdnosti. (Formalisté

i Bachtin jistě nad takovou látkou vrněli blahem…)

Možná i po těchto inspiračních stopách se vydala estonská

režisérka Agne Nelk při přípravách dokumentu o jednom

z nejvýznamnějších ruských literárních vědců druhé poloviny

20. století Juriji Michajloviči Lotmanovi. Nos, samozřejmě že

animovaný, na nás totiž vykoukne hned v jedné z prvních scén

fi lmu. Nos jako znamení života. Židovský nos, který u stalinských

nomenklaturních kádrů vyvolával nepotlačitelnou vlnu odporu

a neodvratně nasměroval Lotmanovu životní dráhu do Tartu.

A tento karikaturně vděčný rys doplnil slavný sémiotik záměrně

stalinským knírem. Svár vepsaný do obličeje. Sémiotický

prostor tváře. Deklarace hranic. Hranic, jež jsou důležité.

Jen ony nám umožňují uchopovat svět. Při jejich vědomí jsme

schopni vnímat rozdíly. Vyjadřovat se, tvořit, natáčet fi lmy.

Lotmanův svět je samozřejmě možné vnímat jako fi lmovou

aplikaci Mistrových teorií. Blasfemickou a zároveň velmi

Petr Pláteník

Agne Nelk | Lotmanův svět | Mezi moři

FILM, KTERÝ CHCETE VIDĚT

Nedávno jsem vedl nezávaznou debatu s britským filmařem

Stevenem Ballem o možné statistické metodě

tvorby experimentálního filmu, která by spočívala

v dotázání významného počtu respondentů na jejich

osobní divácké preference. Na základě sesbíraných

dat by pak bylo možné natočit ideální film, který by

naplňoval divácké potřeby vybraného publika a jistě

by došel širokého ocenění. Takový film by pravděpodobně

obsahoval barevně modifikované záběry, ruční

zásahy do obrazu, rozdělení obrazu na více pláten,

záběry lidí a zvířat i architektury, abstraktní

i konkrétní obrazy, obrazové smyčky, hudební doprovod,

pozitivní i negativní obraz. Steven poté nápad

zavrhl s tím, že bychom stejně znovu dostali Berlin

Horse od Malcolma LeGrice. Ten v Jihlavě letos

bohužel není (na rozdíl od také skvělého Little Dog

for Roger). V prostředí českého experimentu by však

na pozici ideálního filmu snadno aspirovaly Novosti

dnja Ondřeje Vavrečky. Dokumentární film natočený

pohotovou impulzivní kamerou, s výraznými poetickými

přesahy, formálními hříčkami i jazykovým humorem,

spontánně artikulovaný, pohotový v situačních

črtách i historických exkurzech, ironický, upřímný,

absurdní, humorný, formální, narativní, plný osobních

odkazů i nadčasových motivů. Novosti dnja jsou

filmem, který nedokážete přestat sledovat, přestože

úplně přesně nevíte, co vás na něm tak přitahuje.

Navíc v ruštině s českými titulky, které občas začínají

žít vlastním životem.

-mb-

CENA RESPEKTU PRO JANKA KROUPU

Letos již podruhé je součástí MFDF Jihlava předání

Ceny časopisu Respekt za nejlepší televizní

a videoreportáž uplynulého roku. V sobotu ji získal

televizní publicista Janek Kroupa za investigativní

reportáž, v níž skrytou kamerou zaznamenává pozoruhodné

politické praktiky poslance Jana Moravy. Po

její projekci následovala beseda, kterou moderoval

Jaroslav Pašmik ze serveru Respekt.cz a které se

kromě samotného autora zúčastnili publicisté Marek

Wollner (Česká televize), Petr Fišer (Lidové noviny)

a Jan Rejžek. Diskutovalo se nejen o podmínkách

vzniku Kroupova počinu, ale také o možnostech

využití skryté kamery jako publicistického nástroje

a o její přípustnosti z hlediska novinářské etiky.

„Nemyslím si, že bychom jako novináři museli být

zákonitě jenom rešeršisté, kteří mapují realitu.

Reportáž, kterou jsme viděli, jde legitimní cestou,

avšak v České televizi bychom po ní jít nemohli,“

komentoval Kroupovu práci Wollner.

Já jsem rap!

Když nedávno vyšel v Novém prostoru přehledový článek o stavu

českého básnictví (radši se vyhněme z dobrých důvodů slovu

poezie), byl autorem Petrem Pospíšilem do reprezentativního

vzorku vedle tvarových harcovníků Lubora Kasala a Boženy

Správcové a poněkud tajemného Básníka Ticho zařazen

raper Vladimír518. Zdání společenské expanze poezie i větší

vnímavosti publika (jako by tu už takové konstruktivistické

tužby byly) hned na úvod popírají oba redaktoři-básníci

poukazem na komunitní charakter fungování tzv. literárního

okruhu. Vladimír518 stojí ve vztahu k nim poněkud stranou.

A víte co… možná je to dobře.

Protože hip hop není JEN literatura, není JEN hudba, není

to ani JEN výstřední móda či JEN pouliční životní styl. Je tím

vším neoddělitelně. Tedy potud, pokud vykazuje rysy výchozí

autenticity. Komično i tragično snímku Česká RAPublika

Pavla Abraháma tkví v tom, že zobrazovaný fenomén (který už

i u nás vykazuje rysy subkultury) rozkládá na jeho jednotlivé

aspekty. Hiphopoví protagonisté jsou konfrontováni se

zástupci jednotlivých kanonizovaných žánrů i s vědeckými

badateli v těchto oborech. Výsledkem je buď takřka úplné

komunikační míjení (jako při battlu mezi dýdžeji a komorním

triem), které svědčí především o rozdílech ve vnímání umění

a světa u různých generací, anebo prožitek nucené vstřícnosti

zakládající se na mnohdy pochybném výkladu pojmu liberálnosti

(hip hop a literatura).

Daleko příznivěji vycházejí ve fi lmu portréty iniciátorů projektu

(jedná se asi o momentálně nejvýraznější/nejviditelnější osobnosti

české hiphopové scény). Orionem (a nejen jím) několikrát

vyslovená potřeba vydělat peníze (protože každý přece potřebuje

peníze) a zároveň se při tom v životě pobavit (hlavně hudbou,

samozřejmě) je výrazem takřka neproniknutelné upřímnosti,

odrážející vývoj na české hiphopové scéně. Samozřejmě, že

s rapem je neodmyslitelně spojena určitá forma poselství (na

dnes již dost fl uidním spektru politické příslušnosti vykazující

znaky levicovosti), ale daleko zásadnější se zdá spojení hudby

a intenzivního prožitku při vědomí limit hudebního žánru

a zřetelně zformulovatelného životního postoje.

Petr Pláteník

Pavel Abrahám | Česká RAPapublika | Česká radost

U starých známých

Cévennes je francouzské horské pásmo, jehož obyvatelé se od

nepaměti živili především pastevectvím. Farmářství je tu nejen

zdrojem obživy, ale i způsobem života formovaným dávnou

tradicí. Jak říká osmdesátiletý Raymond Privat: „Nestačí mít

tuhle práci rád, musí to být vášeň.“ Raymond Depardon se na

příkré louky Cévennes po několik let vracel, aby z vyprávění

místních sestavil obraz života, který je dodnes založen na

primitivním způsobu hospodaření.

Pro snímek je klíčová Depardonova režijní metoda. „Jezdím

sem už několik let a postupně jsem si získal jejich důvěru,“

říká autor v komentáři o několika místních rodinách, které se

svou kamerou navštěvuje – dialogu vždy předchází kamerová

jízda, která snímá příjezdovou cestu k farmě. Rozhovor, který

poté následuje, se režisér snaží zachytit v jednom záběru. Často

se tak ze zpovídaných stanou „nemluvící hlavy“, uvězněné po

několik vteřin v tichu fi lmového času. Autor na protagonisty

svého snímku nenaléhá – než aby byl nařčen ze sebemenší

manipulace, nechá je raději mlčet. Témata hovoru jsou

zpočátku čistě osobního rázu. Depardonovy otázky jsou zcela

prosté, avšak respondenti v banální debatě bezděčně rozkrývají

mikrostrukturu rodinných vztahů a obraz společenství, ve

kterém žijí. „Nejtěžší tu není práce, ale to, aby vás rodina

přijala,“ říká Cécile, která se do staré pastevecké rodiny

přivdala z Calais.

Právě konfrontace tradice, kterou tu zastupují staří pastevci,

s mladými farmáři, kteří už nejsou schopni uživit se výhradně

chovem dobytka, je stěžejním bodem Moderního života. Režisér

střet pokolení zvýrazňuje i vizuálně – zatímco osmdesátileté

Matěj Dostálek

Raymond Depardon | Moderní život | Opus bonum

Záludnosti

pozapomenutého záznamu

Snímek Víta Klusáka a Filipa Remundy Vánoce v Bosně

zachycující koncert plejády tuzemských celebrit pro

české vojáky tamějšího kontingentu byl natočen již

v prosinci roku 2000. Tvůrci však natočený materiál

sestříhali teprve letos.

Při diskuzi po projekci vašeho fi lmu jste řekli, že Vánoce v Bosně jsou svého druhu bonusem k vašemu novému fi lmu Český mír. Jaká je souvislost mezi oběma

snímky?

K: Materiálu jsme měli zhruba šest hodin. Z něj jsme vybírali

uzlové body, jež se vázaly na emoce, které jsme zažívali při

natáčení. Hledali jsme záběry, které byly dobrými zástupci

toho, co jsme si z té akce pamatovali, a které událost

charakterizovaly z úhlu pohledu, který jsme jim chtěli

vtisknout.

Remunda: Důležité je také, že to byly scény, které jsme si po

těch osmi letech pamatovali. Je tam hodně scének, o kterých

jsme si vyprávěli i po těch osmi letech. Je s podivem, že až na

pár záběrů, které jsme našli jakoby zázrakem, jsme si většinu

věcí pamatovali.

K: S tím souvisí taková záludnost, že když jsme ve střižně

projížděli ten materiál pořád dokola, objevili jsme

i souvislosti, o kterých jsme si uvědomili až zpětně, že jsme je

vůbec zaznamenali.

K: To byla například naše velmi oblíbená scéna, kdy se

kameraman televize Prima snaží na sebe upozornit Leonu

Machálkovou a říká jí: „Leono, co Scénic?“ Tam je vidět

potřeba novinářů se nějakým způsobem přiblížit celebritám,

jimiž trochu opovrhují, ale zároveň k nim vzhlíží, protože si

váží jejich popularity. Stejně to funguje i obráceně. Hvězdy

potřebují novináře a zároveň jimi opovrhují, protože na ně

vytahují věci, které hvězdy nechtějí zveřejnit.

R: Další scéna, kterou jsme si pamatovali, byla, že na akci

bylo několik fi rem, které tam nabízely své zboží. Např. tam

přijel dealer nějakých drahých automobilů, jejichž cena

šla od půl milionu výš. Jejich strategie byla, že podpoří tu

akci a budou uzavírat s vojáky kontrakty na koupi nových

automobilů.

K: Mě napadá jedna věc, kterou bych chtěl bytostně vyslovit.

Na tu akci letěly dvě nebo tři letadla novinářů a my jsme tam

byli jen ve dvou. Všichni ostatní přivezli jen nejpovrchnější

zprávu objednanou PR agenturou, která akci pořádala. Psali,

že probíhal vánoční koncert, že hvězdy sezvaly novináře a že

vojáci byli rádi, že si na ně někdo vzpomněl. Nikdo neukázal

pravou povahu té události. Říkám si, že kdyby tu vznikla

nějaká televize, která by programově vysílala na podobné

akce, ať už je to volba prezidenta nebo třeba pohřeb Kočky

mladšího, malý tým novinářů, který by nemusel ničemu

sloužit a nemusel se bát žádné redakce a který by danou

událost prezentoval z většího odstupu, bylo by to hrozně

důležité.

Rozhovor vedl Antonín Tesař

society, but

also the psychological a ermath of the war, the persisting