Nedělat nic Peníze
http://groups.google.com/group/do-nothing-money?hl=en&pli=1
http://www.advertisefreeforlife.com/links/8498
http://www.advertisefreeforlife.com/links/8498
http://www.advertisefreeforlife.com/links/8498
Přehlídka zbytečností
Jedno přísloví říká, že člověk si zvykne na všechno, dokonce i na šibenici. Nejhorších že je těch prvních deset minut. Ze stejného pytle je i filozofie nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse, zastávajícího názor, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou; stačí zamezit zveřejnění kritických názorů. To, o čem chci uvažovat, se může zdát být ve srovnání s tím, co uvádějí předchozí řádky, záležitostí v podstatě neškodnou. Nikomu neubližuje, nikomu není vnucována násilím, pod hrozbou trestu. Můj názor je odlišný – a jeho oprávněnost hodlám prokázat. Tvrdím totiž, že cokoli je zbytečné, je zároveň i škodlivé. Ona totiž žádná zbytečnost není zadarmo – i za zbytečnosti se platí. A to i tenkrát, kdy nemusí být zcela průhledné, do čí kapsy se při tom placení sahá. Viz český senát.
Provozovatelé reklamy, její uživatelé i výrobci, se horlivě ohánějí tvrzením, že jejich produkty slouží lidstvu tím, že mu poskytují informaci. Možná tomu tak kdysi bylo. Kdysi dávno. Od té doby se posunul nejenom čas; posunulo se i těžiště reklamy. Myslím, že výstižné je v tomto ohledu slovo samoúčelnost; úloha informovat je odsouvána do pozadí, hlavním účelem se stává úsilí recipienta reklamy šokovat – často i za cenu, že mu smysl celého podnikání uniká. Vznikají tak reklamní shoty někdy docela vtipné, takže shlédnutí si zasluhující – v tom lepším případě. K takovým patří občas v televizi opakovaný šot o Bobikovi, kdy čínský kuchař nesprávně pochopil žádost hosta, aby se mu po dobu pobytu postaral o psa – a postaral se mu o pečeni z toho psa. Nápad je to skvělý a já jeho autorovi gratuluji k nápaditosti. Zároveň však musím podotknout, že vtipnost šotu přehltila záměr reklamy – totiž pečlivě dbát, aby byl správně pochopen smysl sdělovaného.
Tahle reklama je spíše výjimečná. Obvyklé je, že reklama recipienta ani nepobaví, ani neinformuje. Existuje termín zavádějící reklama, klamavá reklama. Takovou je podle mne dnes skoro každá. Reklamy sázející na vtip a důvtip jsou relativně poctivé. Jsou to metafory – a svou povahu nezastírají. Ostatně, autor sázející na vtip nese svou kůži na trh poměrně drsný; nepovede-li se mu, ostrouhá nejenom kolečka.
Většina reklam sází na jistotu vychvalování toho, kdo si zaplatil. Jeho zboží, jeho nápadu. Takové vychvalování bývá neomalené, nezřídka těsně pod povrchem hanící zboží konkurence. Alespoň mně připadá jako samozřejmé, že kdo tvrdí, že to jeho je ze všeho nejlepší, zároveň tím tvrdí, že všechno cizí je horší. Samozřejmě, že spolu s našimi předky víme, že sebechvála smrdí. Jenomže tahle pravda se střetává s pravdou Josepha Goebbelse – a výsledek nemusí být jistý.
Snad nejzávažnějším vedlejším, nežádoucím účinkem reklamy, její sideeffects, jak se říká vedlejším účinkům při testování léků, je skutečnost, že vyvolává v recipientovi pseudopotřeby. Působí na jeho podvědomí tak, aby si uvědomil možnost konzumace něčeho, co by nekonzumoval, kdyby na takovou možnost nebyl záměrně upozorněn. Demonstruje se tu fakt, že informace nemá žádnou absolutní hodnotu, hodnotu an sich; zásadním parametrem informace je její množství – ale také její účel. Informace má smysl – který se sice nemusí krýt s úmyslem jejího autora – na škále tohoto smyslu se však také nachází bod, který bychom mohli označit jako nesmysl.
Vyvolávání pseudopotřeb není vlastně lží – jakou je připisování vychvalované věci vlastností, které tato nemá. Rozhodně však to není počínání etické – v situaci, kdy podstatná část lidské populace trpí nedostatkem v saturování jejích nezbytných potřeb, je podpora pseudopotřeb, podpora konzumace zbytečného, počínáním nehumánním. Jsem v tomto ohledu i osobně háklivý; vadí mi nedojídání talířů, jejich poloplné odnášení a vyhazování jinde postrádaného. Dokonce jsem tohle pociťoval nepříjemně i v jednání amerických zdravotníků v seriálu MASH z korejské války – když evidentně plýtvali jídlem v prostředí hladovějících Jihokorejců, stěžujíce si na jeho nepoživatelnost. Kolektivní odpovědnost?
http://liber.upol.cz/LIBER27.htm