Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Karel IV.
Římský císař, český, lombardský a arelatský král, hrabě lucemburský
Karel IV. na malbě Mistra Teodorika.
Doba vlády	1346-1378
Korunovace	Římským králem 26. listopadu 1346, českým králem 2. září 1347
Úplné jméno	Václav, Karel
Narození	14. května 1316
	Praha
Úmrtí	29. listopadu 1378 (62 let)
	Praha
Pochován	Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce	Ludvík IV. Bavor v říši Jan Lucemburský jako český král
Následník	Václav IV.
Manželky	I. Blanka z Valois (1323–48), narození 1316, úmrtí 1348
	II. Anna Falcká (1349–53), narození 1329, úmrtí 1353
	III. Anna Svídnická (1353–62), narození 1339, úmrtí 1362
	IV. Alžběta Pomořanská (1363–78), narození 1347, úmrtí 1393
Potomci	Markéta *1335, †1349; Kateřina *1342, †1379; Václav *1350, †1351; Eliška *1358, †1373; Václav IV *1361, †1419; Anna *1366, †1394; Zikmund *1368, †1437; Jan Zhořelecký *1370, †1396; Markéta *1373, †1410
Rod	Lucemburský
Dynastie	Lucemburkové
Otec	Jan Lucemburský *1296, †1346
Matka	Eliška Přemyslovna*1292, †1330

Karel IV. (14. května 1316 Praha – 29. listopadu 1378 Praha) byl jedenáctý český král (jako Karel I. – 1346–1378), lombardský král (1355), římský král (1346–1355) a císař (1355–1378), arelatský král (1365) a hrabě lucemburský (1346 – 1353) z dynastie Lucemburků.

Karel IV., křtěný jménem Václav, se narodil jako syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Vzdělání se mu dostalo na francouzském dvoře, kde se také oženil s první ze svých čtyř manželek Blankou z Valois. Jako český král stál u zrodu Nového Města pražského a dal zbudovat Karlův most. Roku 1348 vydal zakládací listinu Karlovy univerzity. Na jeho popud byla zhotovena Svatováclavská koruna. Zanechal po sobě několik spisů, mezi nejznámější patří autobiografie Vita Caroli.

[editovat] Na francouzském dvoře

Roztržky mezi jeho rodiči vedly nejprve k tomu, že Jan syna nejprve odtrhl od matky a pak jej dokonce nechal internovat na Křivoklátě. Malý Václav byl nakonec poslán do Paříže na vychování k francouzskému královskému dvoru, kam dorazil 4. dubna 1323. Téhož roku byl biřmován a od svého kmotra, a strýce, francouského krále Karla IV. (1322–1328), přijal jméno Karel. Zároveň se oženil s Blankou z Valois.

V Paříži získal Karel rozsáhlé vzdělání: budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky a italsky (česky se znovu naučil až po svém návratu do země roku 1333). Jeho učitelem byl Pierre de Rosieres (pozdější papež Klement VI.). V letech 1330–1331 pobýval Karel v Lucembursku, v letech 1331–1333 působil jako zástupce svého otce (generální místodržitel) v severoitalské lucemburské signorii.

[editovat] Korunovace v Bonnu

Na konci října 1333 se Karel vrátil do Čech a spravoval České království místo nepřítomného otce - stalo se tak z popudu šlechty. Od roku 1333 byl moravským markrabětem. Od počátku čtyřicátých let byl Karel favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi – i proto papež Klement VI. povýšil pražské biskupství 30. dubna 1344 na arcibiskupství (prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic). 21. listopadu 1344 byla zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta. Dne 11. července roku 1346 byl Karel hlasy pěti kurfiřtů zvolen u Rhens na Rýně římským vzdorokrálem a 26. listopadu 1346 v Bonnu korunován.

Po náhlé smrti císaře Ludvíka Bavora 11. října 1347 ztratil Karel svého rivala. Bavorův syn Ludvík Braniborský sice v boji pokračoval, zajistil zvolení anglického krále Eduarda III. jako římského vzdorokrále, ale jeho boj byl marný. Eduard III. brzy na říšský trůn rezignoval. Od roku 1349 byl Karel uznáván jako jediný římský panovník.

[editovat] Český král

Českým králem se Karel stal po smrti svého otce v bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346 a korunován byl společně s Blankou arcibiskupem Arnoštem z Pardubic 2. září 1347. K této příležitosti dal Karel zhotovit novou královskou svatováclavskou korunu, později se podílel na formulování korunovačního řádu. Jako český panovník Karel téměř ve všem navazoval na přemyslovskou tradici a po desetiletích rozbrojů uklidnil rivalitu mezi králem a šlechtou. České země vnímal jako nejstabilnější součást říše.

Dne 26. března 1348 bylo zahájeno společné zasedání říšského a českého sněmu – první generální sněm. Pod vedením Karla IV. 7. dubna 1348 přijal mnoho zásadních rozhodnutí. Byla potvrzena privilegia Českého království, jako „zvlášť vznešeného článku Říše římské“, v originále ipsum regnum Boemie Romani regni membrum fore nobilius. Poprvé byl užit pojem „země Koruny české“, čímž bylo odstraněno staré pojetí jako osobního majetku panovníka a přílišná personalisace v jeho osobě. Napříště měla především země krále, nikoliv pouze král zemi.

K zemím Koruny náleželo Království české, Markrabství moravské, Biskupství olomoucké, Vévodství opavské, slezská knížectví (tehdy ještě bez Javorska a Svídnicka, které se Karlu podařilo získat až později) a Horní Lužice; od roku 1368 Dolní Lužice a 1373 Braniborsko (to však nemohlo být, jakožto země s kurfiřtským hlasem, přímo inkorporováno, nýbrž pouze spojeno s Korunou personální unií).

[editovat] Zakladatelská činnost

Ve stejný den, tedy 7. dubna 1348, udělil Karel IV. Univerzitě Karlově imunitu před zásahy světské moci, což je mylně založení. Univerzita Karlova, nejstarší univerzita na sever od Alp, byla jako každá univerzita založena rozhodnutím církve (papeže Klementa VI.), v Avignonu 26. ledna.

České království se stalo centrem římské říše a jako takové bylo i náležitě sídelním městem, bylo založeno Nové Město pražské (8. března 1348) a byl postaven i nový pražský most. Karel IV. založil 10. června 1348 hrad Karlštejn pro uložení říšských korunovačních klenotů.

Roku 1348 bylo z iniciativy Karla IV. založeno jako hlavní veřejné a obchodní prostranství nově zakládaného Nového Města pražského dnešní Karlovo náměstí (Dobytčí osobního dohledu Karla IV. bylo vyměřeno dnešní Václavské náměstí (Koňský trh).

[editovat] Bujnost mladého krále

České korunovační klenoty (Svatováclavská koruna pochází z roku 1346, žezlo a jablko byly vyrobeny v první polovině 16. století)

Karel nebyl v první fázi své vlády jen moudrým panovníkem, ale i klasickým středověkým válečníkem. K válčení a bitkám ho předurčovala nejen bujná povaha, ale i konstituce: na svoji dobu byl neobvykle vysoký (173 cm) a robustní, ideální „těžký rytíř“. Stejně jako když se za mladých let účastnil válečných výprav po Itálii a dalších oblastech, i když seděl na trůně, vášnivě vyhledával boj.

V roce 1347 mu papež zaslal list, ve kterém ho kárá za vyhledávání soubojů a chování neodpovídající královské důstojnosti. Karel na to zareagoval tím, že se snažil být více nenápadný, nicméně v skrytu patrně pokračoval v tomtéž stylu až do roku 1350, kdy jej opustil poté, co těžce onemocněl a strávil několik měsíců na lůžku. Důvodem měla být podle legend rozšiřovaných královským dvorem otrava, po níž dočasně ochrnul na všechny čtyři končetiny, ovšem skutečnost byla zcela jiná a tato historka měla patrně jen zakrýt skutečnou příčinu, kterou bylo vážné poranění krční páteře a zlomenina čelisti.

Neexistuje záznam, jak ke zranění došlo, nicméně je přesně takové, jaké by se dalo očekávat u rytíře v plné zbroji, který spadne s koně hodně nešťastným způsobem. Předpokládá se, že Karel se patrně zúčastnil inkognito turnaje nebo nějakého jiného podniku, během kterého byl sražen s koně a dopadl velmi nešťastně na bradu, přičemž si vykloubil a zlomil dolní čelist a vážně poranil páteř páčením krku snad o okruží. Poranění se časem vyhojilo a pohybové schopnosti krále se částečně obnovily, ale o účasti na dalších rytířských turnajích už nemohlo být řeči: doživotním následkem bylo vadné držení těla, omezená pohyblivost a vybočení hlavy. Jak již bylo řečeno, se zraněním páteře zřejmě souvisí i vážné poranění čelisti, které natrvalo zdeformovalo králův skus.

[editovat] Karel IV. a Židé

Židé byli služebníky komory krále, a ten je mohl zastavit. Karel IV. toto právo využíval opakovaně. Roku 1349 zastavil Karel IV. frankfurtské Židy představeným města za patřičný finanční obnos. Když si pak občané města přišli vybrat svou zástavu a zabavit židovský majetek, zapálili Židé raději své domy a dobrovolně uhořeli. Téhož roku 1349, věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému "tři domy nejlepších Židů...brzy po tom, co budou pobiti". Karel IV. tedy dovolil zábor židovského majetku a dal najevo, že chystané zavraždění židovských uživatelů nehodlá nijak trestat.

16. listopadu 1349 Karel udělil městu Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště. 5. prosince 1349 následoval pogrom, pro který Karel IV. předem vyhlásil amnestii na veškeré násilné činy proti Židům. Zavražděno bylo 560 Židů (zdroj: Horst Fuhrmann, Středověk je kolem nás, Nakladatelství H+H, 2006, s. 164-165).

[editovat] Karel IV. jako císař

Zlatá bula Karla IV.

Na Hod boží velikonoční 5. dubna 1355 byl Karel (spolu s Annou Svídnickou) v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex. Karel IV. byl vyzván Petrarcou a Cola di Rienzou, aby hlavní město říše přenesl z Prahy do Říma a aby se pokusil obnovit slávu a universalitu Svaté říše římské – první požadavek Karel odmítl zcela. Co se týče druhého, pokusil se objektivně, politicky vést celou říši a stal se jedním z jejích nejvýznamnějších císařů. Na konci 60. let 14. století přijel do Říma znovu a v Itálii se pokoušel scelit a propojit italsko-německé území.

V roce 1355 se Karel IV. pokusil vydat zemský zákoník Majestas Carolina, návrh však musel stáhnout pro odpor panstva (formálně jej nestáhl, ale prohlásil, že nešťastnou náhodou shořel). Koncem roku 1356 Karel vydal Zlatou bulu Karla IV., zákoník, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Platil ve Svaté říši římské až do do roku 1806.

[editovat] Braniborská expanze a cesta do Francie

Šedesátá léta znamenala mocenskou expanzi do zemí braniborských. Není docela pravda, že Karel IV. nikdy nevedl válku. Roku 1371 se markrabě Ota Braniborský po boku polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka I. pustil do sporu s císařem. Ten proti Otovi vytáhl se silnou armádou a donutil jej vzdát se jakýchkoliv nároků na Braniborsko. Za to byla Otovi dána určitá kompenzace, např. titul arcikomorníka Svaté říše římské. Roku 1373 se tedy završilo letité úsilí Karla IV. o získání Braniborska pro Lucemburky, konkrétně syna Zikmunda.

V závěru života podnikl Karel IV. spolu se svým nejstarším synem Václavem cestu do Francie. Hovořil zde s králem Karlem V. o rozdělení sfér vlivu v Evropě a také v neposlední řadě o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V plánu bylo, že polská koruna by měla v budoucnu připadnout Zikmundovi Lucemburskému (ten ovšem nakonec získal uherský trůn).

[editovat] Rok 1378

Busta Karla IV. v chrámu sv. Víta

Karla trápila ve vyšším věku dna, která ztěžovala jeho pohyb a také mohla být příčinou pádu nejspíše s koně či se schodů. Zlomenina krčku stehenní kosti ho upoutala na lůžko. V důsledku toho 29. listopadu 1378 císař zemřel na zápal plic. Význam Karla IV. Lucemburského pro Česko je obrovský – za jeho vlády se České království stalo centrem Evropy, Praha byla sídelním městem Svaté říše římské, celá země zažívala neobyčejný hospodářský, umělecký a kulturní rozvoj. České království dovedl k vrcholu, který se pak už nikdy neopakoval. Již Karlovi současníci si byli jeho významu vědomi.

V pohřební řeči byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti. Takto ho nazval jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova, profesor na francouzské Sorbonně. Karel IV. je pohřben v sarkofágu uprostřed královské krypty v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Původní hrobka, kterou skutečně založil, se nachází v prostoru mezi dnešním oltářem a oltářním stolem (viz např. National Geographic léto 2005, nebo Průzkum hrobky Karla IV.). Karlovy naštěstí dobře zachovalé kosterní pozůstatky zkoumal docent Emanuel Vlček a Jiří Ramba.

[editovat] Literární činnost

Karel IV., který udržoval kontakty s básníkem Petrarcou, byl mj. i literárně činný, všechna díla psal v latině, přeložena do češtiny byla ještě za jeho života.

• Vita Caroli – Život Karlův, vlastní životopis. Má dva díly – první obsahuje rady nástupcům a životopis do roku 1340, druhý díl je z let 1344–1346, nezachoval se, je složen podle zápisků Karla IV. Celý je napsán v plural majesticus (my jsme šli a my jsme udělali)
• Legenda o svatém Václavu - Sv. Václav byl Karlův nejoblíbenější český světec.
• Výklady a naučení duchovní

Dále ještě napsal několik právnických a teologických spisů.

• Maiestas Carolina' - Karlův majestát, zákoník, který ubíral moci šlechtě. Kvůli veliké nelibosti však nikdy nebyl ujat v platnost.

[editovat] Potomci

1. srpna 1348 Karlovi zemřela první žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou a připojil tak Horní Falc (Nové Čechy), ta však zemřela již 2. února 1353. Dne 27. května 1353 se Karel oženil s Annou Svídnickou, díky které připojil Horní a Dolní Lužici a která mu porodila prvního syna, budoucího krále Václava IV. Anna Svídnická zemřela při porodu 11. července 1362. Karel IV. se počtvrté oženil 21. května 1363 s Alžbětou Pomořanskou.

Karel IV. na radnici v Kolíně nad Rýnem.

1. manželka Blanka z Valois

• Markéta Lucemburská (1335-1349)

∞ 1342 Ludvík I. Veliký

• Kateřina Lucemburská (1342-1395), rakouská vévodkyně a braniborská markraběnka

∞ 1353 Rudolf IV. Habsburský

∞ 1366 Ota V. Bavorský

2. manželka Anna Falcká

• Václav (1350-1351)

3. manželka Anna Svídnická

• Alžběta Lucemburská

∞ 1366 Albrecht III. Habsburský

• Václav IV. (1361-1419), český a římský král

∞ 1370 Johanna Bavorská

∞ 1389 Žofie Bavorská

4. manželka Alžběta Pomořanská

• Anna Lucemburská (1366-1394), anglická královna

∞ 1383 Richard II. Plantagenet

• Zikmund Lucemburský (1368-1437), uherský a český král a římský císař

∞ 1385 Marie Uherská

∞ 1408 Barbora Cellská

• Jan Zhořelecký (1370-1396), braniborský markrabě a vévoda zhořelecký

∞ 1388 Kateřina Meklenburská

• Karel (1372-1373)
• Markéta „Mladší“ Lucemburská (1373-1410)

∞ Jan III. Hohenzollern

• Jindřich (1377-1378)

Z neznámé souložnice

• Vilém, levoboček, doložený z jediné listiny r. 1377

[editovat] Genealogie

[editovat] Zajímavosti

V roce 2005 uspořádala Česká televize anketu Největší Čech, kdy se v sérii televizních pořadů volila „největší osobnost naší historie i současnosti“ . Vyhrál Karel IV.

[editovat] Použité zdroje

Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Karel IV.

Související články obsahuje Portál Středověk

• Emanuel Vlček: Pádem vzhůru. Úraz Karla IV. ohrožující jeho život; Vesmír 4/1998, strana 218-223.
• ČECHURA, J. České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně. 1. vyd. Praha: Libri, 2005. str. 288
• RAMBA, Jiří. Slavné české lebky. Praha : Galen, 2005. ISBN 80-7262-325-7.
• Jiří Spěváček: Karel IV. Život a dílo (1316–1378). Svoboda, Praha 1980, 721 pp.
• Kavka, František, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378) Díl 1. (1355-1364), Karolinum, Praha 1993, 252 pp., ISBN 80-7066-695-1.
• Kavka, František, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378) Díl 2. (1364-1378), Karolinum, Praha 1993, Vyd. 1., 292 pp., ISBN 80-7066-760-5.
• Kavka, František, Karel IV.: historie života velkého vladaře, Mladá fronta, Praha 1998, Vyd. 1., 361 pp., ISBN 80-204-0753-7.
• Seibt, Ferdinand, Karel IV.: císař v Evropě (1346–1378), NLN, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999, 524 pp., ISBN 80-7106-265-0
• Ottův slovník naučný XIII. Otto, Praha 1898, pp. 1032–1035

[editovat] Související články

Císařský znak Karla IV.: český lev v římskoněmecké orlici

• Seznam hlav českého státu
• Seznam panovníků Svaté říše římské
• Největší Čech
• Seznam panovníků se jménem Karel

[editovat] Externí odkazy

• Vita Caroli (Vlastní životopis)
• České země v době Karla IV.
• Česká televize: Největší Čech – Dokumenty osobností – Karel IV.
• Majestátní pečeť Karla IV. jako římského a českého krále, 1348
• Zlatá bula Karla IV. jako římského a českého krále - avers, 1349
• Zlatá bula Karla IV. jako římského a českého krále - revers, 1349
• Podrobné informace o průzkumu původní hrobky Karla IV.
• Fotografie a videozáznam z původní hrobky Karla IV.
• Hrad Lauf (v němčině)
• Záhadná nemoc Karla IV.
• Uvolněte se, prosím z 26. 9. 2008 - o povaze zranění Karla IV. s Jiřím Rambou

Předchůdce: Ludvík IV. Bavor

Císař Svaté říše římské Karel IV. 1355–1378

Nástupce: Zikmund

Předchůdce: Ludvík IV. Bavor

Římskoněmecký král Karel IV. 1346/7–1378

Nástupce: Václav IV.

Předchůdce: Jan Lucemburský

Český král Karel I. 1346 – 1378

Nástupce: Václav IV.

Předchůdce: -

Moravský markrabě Karel 1333-1349

Nástupce: Jan Jindřich

Předchůdce: Jan Lucemburský

Lucemburský hrabě Karel I. 1346 – 1353

Nástupce: Václav Lucemburský